Obsah článku
Kočárek provází dítě prakticky od prvních dnů jeho života. Potkáváme je na ulici a připadají nám jako samozřejmost. Vždycky tomu tak ale nebylo. A co vůbec o kočárcích víme?
Dětský kočárek nemíval vždycky tu podobu, kterou má dnes
V Německu na zámku Moritzburg je nejstarší dochovaný, pocházející z roku 1708, který je napodobeninou a zmenšeninou velkého otevřeného kočáru. Ve Velké Británii zase nejstarší dochovaný ani jako klasický kočárek k přepravě malých dětí nesloužil. Vyrobil ho William Kent pro malého vévodu z Devonshire v roce 1733 a spíš než o funkčním kočárkem byl hračkou sloužící k pobavení. Namísto držadla měl totiž opratě a tahala ho koza…
Dříve se děti nosívaly ve všelijakých úvazcích a šátcích a nikdo nemohl tušit, že hračka malého šlechtice odstartuje novou éru. Zmiňovaný kočárek zaznamenal opravdový úspěch – šlechtičny toužily mít také takový a první kočárky se začaly rychle šířit mezi šlechtickými rody. Ovšem již to nebyly hračky pro pobavení dětí, ale krásné a bohatě zdobené zmenšeniny kočárů. Na konci 18. století přibyla kočárkům pohodlná držadla a rodiče nebo chůva mohli dítě tlačit pěkně před sebou. Kočárek se stal ve šlechtických rodinách vysoce módním a kdo chtěl patřit do lepší společnosti se bez něho neobešel.
Kam s ním?
Na začátku existence kočárku nebylo jasné, do jaké kategorie ho zařadit. Vyvstala otázka: Je to dopravní prostředek nebo není? Má jezdit po silnici nebo po chodníku? Tento spor se dostal až k soudu a ten se nakonec přiklonil k tomu, že kočárek patří na chodník. Nejprve mívaly kočárky tříkolové podvozky a děti v nich seděly po směru jízdy. To se později změnilo. Začaly vyrábět kočárky polohovatelné a dítě v nich bylo umístěné tak, aby sedělo čelem k matce. A protože bezpečnost nade vše, byl jim snížen podvozek a přibyla nožní brzda.
Až do poloviny dvacátých let měly kočárky vysoké podvozky a jejich korbičky byly bohatě zdobené záclonkami a řasením. Proměna přišla ve třicátých letech, kdy romantická podoba ustupovala a namísto toho se začínala objevovat nikoliv náhodná podoba s automobily. Kočárky mívaly okénka, nárazníky i mohutné blatníky.
Také u nás byly kočárky nejdříve jen výsadou bohatých
K jejich masovému rozšíření došlo až později. V padesátých letech po chodnících začaly jezdit legendární osmipéráky vyrobené z impregnovaného textilu, později z omyvatelné koženky, s charakteristickým pérováním na bocích. Následovala je celoproutěná „kukaň“ vybavená rourovým nárazníkem, masivním držadlem, spirálovými péry a střechu počalouněnou koženkou. Při výrobě se začal používat bakelit a umělá hmota, počátek šedesátých let se nesl v tónu barevné plastikové kůže. Sedmdesátá léta přinesla kočárky na vysokých kolech a hitem se staly dvojkombinace, u kterých bylo možné hlubokou korbu vyměnit později za korbu sportovní. Kočárky vyráběla firma Hiko a Liberta. Ty šťastnější maminky si v sedmdesátých a osmdesátých letech pořizovaly dovozové kočárky, především „Stegnery“.
Dnes ulicemi brázdí kočárky prakticky z celého světa
Ty nejluxusnějších z nich mohou mít dokonce cenu slušného vozu střední třídy. Přesto není pravděpodobné, že se novodobé kočárky stanou součástí sbírek a že je lidé v budoucnu budou chodit obdivovat do muzea. Z praktického hlediska jsou sice dokonalé, jsou rozhodně i pohledné, ale kouzlo, které v sobě ukrývá rukodělná práce, které mají staré kočárky, jim chybí.
